Hudba > Tisíc slov
28. října 2012 v 11:04 | Aneta Svobodná
|
Mé názory
Život bez hudby si už nedokážu představit. Hudba je můj věrný přítel, který vždy ví, jak mi je, na co mám chuť a ví jak mi vykouzlit úsměv na tváři. Je to až s podivem, co všechno se dá hudbou vyjádřit. Určitě všichni znáte to, když je ve vzduchu určitá atmosféra, která vás rozčiluje nebo naopak vás donutí se usmívat a nejradši byste řvali na plné pecky štěstím a ani nevíte proč. Tohle se slovy velmi těžko popisuje. Hudba to však zvládne za vás. Hudba je víc než tisíc slov. A je jedno, jakou hudbu upřednostňujete. Každý má svou píseň, která ho dokonale vystihne.
Dnes ráno jsem se probudila a pohlédla z okna na zasněženou zahradu. Měla jsem pocit, jako kdyby už byly Vánoce. Nemusím nic dělat. Jenom relaxovat a věnovat se rodině, svému králíčkovi a sama sobě. Celý den si pobrukuju písničky, tančím a směju se a mám pocit, že jsem ta nejšťasnější osoba na světě, přestože mám problémů tolik, jako všichni ostatní. Ale mé moto je: Co můžeš, odlož na pozítří a máš dva dny volna!
Lidi jsou hajzlové! Please help!!!!!!!!!!!!!
28. října 2012 v 10:15 | Anett Svobodná
|
Mé názory
Včera v poledne jsem se vrátila z dovolené z Grand Canaria. Dovolenou jsem si užila, po dvou měsících školy se týden v tahu šikne. Jenom byl docela šok, když na mě rodiče čekaly na letišti se zimníma bundama, protože venku bylo pod nulou a sněžilo. Zvlášť když u moře bylo kolem třiceti stupňů.
Ale tímhle vás zatěžovat nebudu. Chtěla jsem sem napsat o delfínech a kosatkách v zajetí.
Poslední den dovolené jsme jeli do Palmitos Parku. A jelikož tam s náma byla moje pětiletá sestřenice, šli jsme na delfíní show.
Lidé možná ani netuší, jak jsou takové show pro delfíny a kosatky škodlivé. A když jsem viděla, jak nechávají ty delfíny trpět a oni z toho jen těží peníze jak jen mohou, bylo mi na zvracení. Prodávali tam popcorn a pití jako v kině. Nabízeli foto s delfíny a nutili ty chudáky pózovat...
Umírají mnohem dřív než ve volné přírodě. Vím, že tím, že jsem se nechala přemluvit a na tu show šla také zabíjení kytovců jenom podporuji, ale prosím vás, neudělejte tu chybu jako já. Podívejte se na následující odkazy a samy uvidíte, jak jsou delfíni a kosatky nešťastní. Určitě si vzpomínáte, jak jedna kosatka kdysi zabila svou cvičitelku. Je to hrozné, ale na druhou stranu... Vy se jí divíte?!
Moc vás prosím, pošlete tento článek všem, co znáte. Na můj blog zabloudí jen málo lidí, zkopírujte si to na své blogy. Prosím! Nepodporujte zabíjení těch nevinných zvířat!!!
podívejte, jak jim to ve volné přírodě sluší!
Thousand Words
12. října 2012 v 14:42 | Anett Svobodná
|
Básně a citáty
zkusila jsem napsat něco jako text k písni, nevim jestli se mi to podařilo, asi by se to mohlo víc rýmovat, hodit do rytmu a být víc originální, ale to už posuďtě sami:
Your bags are already packed,
only one thing to done.
Why you have to go?
I just wanna know.
Now I cry, you cry, we both cry!
I don´t wanna let you go.
You´ll find new friends,
new boyfriend,
this is my story end.
So come on and hug me,
just hug me, hug me...
Cause this is more than thousand words,
than thousand words, thousand words...
Let me smell your sweet scent for the last time...
Let me wipe my tears into your skin...
Please...
Do not waste words,
just look at me, look at me...
Cause it´s more than thousand words,
than thousand words, thousand words...
Remember this moment forever,
I´ll never forget.
I´ll always be there for you.
I´ll be with you in all worlds.
Now you´re free, you can go.
I´ll just be waiting for you for a thousand years,
for a thousand years, thousand years...
Don´t let go of my hand and hold me,
just hold me, hold me...
Cause this is more than thousand words,
than thousand words, thousand words...
Sometimes it just had to come,
sometimes it just had happen...
You are gone a thousand miles,
gone a thousand miles, thousand miles...
So just pat my face.
Kiss me on the forehead.
I thought that is easy.
I´ve never stepped into the fire.
Stop talking I know what do you want.
So for what are you waiting?
Just hug me, hug me, hug me...
Cause this is more than thousand words,
than thousand words, thousand words...
So just hug me, hug me, hug me...
Cause this is more than thousand words,
than thousand word, thousand words...
...Thousand words...
only one thing to done.
Why you have to go?
I just wanna know.
Now I cry, you cry, we both cry!
I don´t wanna let you go.
You´ll find new friends,
new boyfriend,
this is my story end.
So come on and hug me,
just hug me, hug me...
Cause this is more than thousand words,
than thousand words, thousand words...
Let me smell your sweet scent for the last time...
Let me wipe my tears into your skin...
Please...
Do not waste words,
just look at me, look at me...
Cause it´s more than thousand words,
than thousand words, thousand words...
Remember this moment forever,
I´ll never forget.
I´ll always be there for you.
I´ll be with you in all worlds.
Now you´re free, you can go.
I´ll just be waiting for you for a thousand years,
for a thousand years, thousand years...
Don´t let go of my hand and hold me,
just hold me, hold me...
Cause this is more than thousand words,
than thousand words, thousand words...
Sometimes it just had to come,
sometimes it just had happen...
You are gone a thousand miles,
gone a thousand miles, thousand miles...
So just pat my face.
Kiss me on the forehead.
I thought that is easy.
I´ve never stepped into the fire.
Stop talking I know what do you want.
So for what are you waiting?
Just hug me, hug me, hug me...
Cause this is more than thousand words,
than thousand words, thousand words...
So just hug me, hug me, hug me...
Cause this is more than thousand words,
than thousand word, thousand words...
...Thousand words...
Say Good Morning
12. října 2012 v 14:31 | Anett Svobodná
|
Povídky
ahoj lidi, rozhodla jsem se napsat další knihu, ale zatím mám jenom poznámky, co všechno má obsahovat a tak... včera večer jsem se dala do psaní, zatím mám jenom kousíček, ze kterého byste ani nepoznaly, že z toho má být kniha, ani ještě nemám název. jestli jste ovšem trpělivý, dočkáte se pokračování. zatím je to jenom povídka o všem jistě oblíbeném vstávání, tak si to užijte ;D
"Pi - pip. Pi - pip." Pátrám rukou po mobilu. Oči mám ještě zavřené. Zběsile mačkám tlačítko dokud neztichne. Do pokoje vejde táta a rozsvítí. Obličej zabořím do polštáře a přykryju si hlavu peřinou.
,,Vstávej, zlobíku."
,,Ehhm," zafňukám a převalím se na břicho.
Ještě chvíli se tam válím a ne a ne se donutit vstát. Odháním sny a snažím se nastartovat mysl. Překulím se na záda a otevřu oči. Zamrkám, abych si na světlo zvykla a snažím si vzpomenout, co je za den. Když mi dojde, že je pondělí, znovu zaskuhrám a svalím se z postele do hladkého koberce. Rychle odhodím peřinu, hodím na sebe župan, navlíknu teplé ponožky a odplazím se do koupelny. Vlasy si stáhnu látkovou čelenkou a opláchnu si obličej. V zrcadle vidím jen bledou tvář bez duše, raději odvrátím zrak.
Ještě než se nasnídám, nakrmím králíka a trochu se nalíčím.
U stolu se potom pomalu láduju koláčem a tupě zírám na televizi. Když už nemám čím se cpát a mé oblíbené reklamy skončí, přesunu zrak na hodiny...
Vystartuju ze židle a rychle utíkám do pokoje. Vystřídám patery trička než najdu do pravé, vyčistím si zuby, učebnice naházím do tašky a upaluju zpátky dolů.
,,Ségra, už deš?"
,,Jo jo, minutku!"
,,Máš patnáct vteřin a du," zakřičím na ni. Rychle se obuju a vezmu si lehkou bundu, zatímco ségra už taky seběhává ze schodů a cestou si oblíká mikinu.
,,Už deme, tati! Ahoj." ,,Pa," ozve se z koupelny.
Dveře se za náma zabouchnou a jdeme směrem ke škole.
Dopis od dcery
23. září 2012 v 0:29 | Anett Svobodná
|
Fun
Vejde matka do pokoje své dcery. Pokoj je prázdný a na posteli leží obálka. Obávaje se nejhoršího otevírá matka dopis a čte následující řádky:
Milá maminko,
je mi líto, že ti musím říci, že jsem odešla z domova se svým novým přítelem. Našla jsem u něj opravdovou lásku, měla bys ho vidět, je tak moc roztomilý, s tím jeho bohatým tetováním a piercingem a predevším s jeho obrovskou motorkou! Ale to není vše, maminko, jsem těhotná a Abdul říká, že si budeme žít krásně v jeho karavanu uprostřed lesa.
Chce se mnou mít ještě mnoho dětí, a to je i můj sen. A protože jsem přišla na to, že marihuana je vlastně prospěšná, budeme trávu pěstovat i pro naše prátele, aby nemuseli tak strašně trpět, až jim dojde koks nebo heroin.
Zatím budu doufat, že věda konečně najde nějakou látku proti Aids, aby se Abdulovi opět dařilo dobře, on si to opravdu zaslouží! Maminko, nemusíš mít strach, je mi už 13 a umím se o sebe sama postarat.
Doufám, že tě budu moci brzy navštívit, aby si poznala svoje vnoučátka.
Tvoje milovaná dcera
P.S.: Mami, všechno je to pitomost, jsem u sousedů. Chtěla jsem ti jen říct, že jsou v životě horší věci než vysvědčení, co leží na nočním stolku.
Nejčastější věty před smrtí
23. září 2012 v 0:11 | Anett Svobodná
|
Fun
1, Tady je tlustý led, tady to přejdeme.
2, Hele užovka.
3, Pejsku, pojď sem.
4, Mohl bych si ještě přidat té výtečné houbové omáčky?
5, Žádný strach, chlapi, to je nulák.
6, Ty že jsi mafián? Nevěřím!
7, Zbijeme ho, vždyť je sám.
8, A teď mě vyfoť na té skále.
9, Hoď mi sem to kladivo!
10, Neboj, není nabitá.
11, Tak brzdy jsou hotové, jdu je vyzkoušet.
12, Miláčku nechceš řídit?
13, Tady brzdit nemusíš, tady žádné zatáčky nejsou.
14, Divné, cítím plyn, rozsviť!
15, Zprava dobrý!
16, Ne, ten žebřík mně nemusíš držet.
17, Tenhle starý granát už dávno nemůže být funkční.
18, Pepo, mě žádný mistrovství světa ve fotbale nezajímá! Tu televizi prostě vypnu!
Madeira
1. září 2012 v 20:07 | Anett Svobodná
|
Povídky
Ležím na trávě na zahradě a tupě zírám do nebe. Stehna mě pálí z každodenních pochodů na Madeiře, ze které jsme se včera večer vrátili.
Dnes jsme jeli na chalupu a konečně si můžu odpočinout. Zavřu oči a vybaví se mi prudké zatáčky na silnicích kilometr nad srázem, kde je místo jen pro jedno auto.
Takovými cestami jsme jezdili deno denně, aby jsme se dostali tam, kam potřebujeme.
Před zatáčkami jsme troubili, kdyby tam náhodou jelo jiné auto.
Jedno vždy muselo couvat - a zkuste si couvat nahoru do téměř kolmého kopce.
Podél těch úzkých cestiček rostly hortenzie, které mi tady doma pracně a většinou neúspěšně pěstujeme na zahrádkách a pečujeme o ně jako o klnot, zatímco tam jim modré hortenzie rostou jako plevel u silnic!
Madeira je sice malý ostrov. Ale překrásný a plný zajímavých míst. Ani za čtrnáct dní ustavičných pochodů, z toho každý den byste zvládli dva až tři výlety, byste nestihli objevit všechny krásy Madeiry.
Každý den jsme stoupali a klesaly stovky metrů tím nejhorším terénem. Než jsme odjeli, představovala jsem si, jak se prosekáváme džunglí kilometry od civilizace. Moc jsem se nespletla. Nejbližší samoobsluhy, restaurace, lékárny byly šest kilometrů od hotelu. Chodili jsme podél levád po dvaceticentimetrových cestičkách nad prudkými srázi s vyviklaným zábradlím, které tam bylo spíše kvůli psichice než aby vás opravdu zachránilo při zakopnutí.
Na závěr se zmíním o místním letišti. Ti, co se tam chystají, by měli přestat číst...!
Takže, jejich letiště se považuje za velmi nebezpečné. Těsně před přistáním se letadlo velmi nakloní, až budete stát na zemi uvidíte proč. Přistávací plocha je malá. Leží nad silnicí a na jejím konci, jestli se pilotovi nepodaří vzlétnout, zřítí se na auta. No ale přežili jsme to. :D
Červená Karkulka
29. srpna 2012 v 12:55 | Anett Svobodná
|
Básně a citáty
Byla jednou jedna holčička,
červená byla její čepička.
Jednou se rozhodla navštívit svou babičku,
a tak šla po cestě, zabalená v červeném šátečku.
Jde si levá pravá v tmavém lese,
košíček dobrot pro babičku nese.
Avšak zlého vlka tam potká,
na babičky dům on se poptá.
Karkulka přijde k babičce,
ale co to?
Proč má tak velké oči?
Proč má tak velké uši?
A proč má tak velké zuby?
No a dál už to jistě znáte.
Statečný myslivec vezme pušku a střelí vlka.
Z jeho břicha vyskočí babička i Karkulka
a končí to typickým
zazvonil zvonec a pohádky byl konec.
Císařovna Sissi
29. srpna 2012 v 12:54 | Anett Svobodná
|
Povídky
Císařovna Elisabetha, známá jako Sissi, se narodila na Štedrý vévodovi Maxovi a Ludovice Bavorské s jedním zoubkem, což bylo považováno za znak šýznamného života, a tak to také bylo. Byla jejich třetí dítě. Měla hodně dalších sourozenců... Jednou její starší sestře Heleně, přezdívané Nene, přišel dopis od tety arcivévodkyně Sofie, s návrhem na sňatek mezi Nene a jejím bratrancem rakouským císařem Francem Josefem. Nene se s spolu se svou matkou a oblíbenou a neobyčejně krásnou Sissi vydala na cestu. Když tehdy sotva patnáctiletou Sissi asi osmnáctiletý Franc spatřil, beznadějně se do ní zamiloval a milovat jí nepřestal do konce života. Sissi ho také milovala a tak se vzali i přes námitky Nene a jejich matek. Nene si našla někoho jiného, s kým byla velmi šťastná, zatímco Sissi se učila etiketě. Byla po svém otci, takže byla spíše divočejší, chodila se svým otcem na lov (přestože to byla velká milovnice zvířat) a od narození milovala jízdu na koni a lítání po lesích se svými sourozenci. Se svou tetou se velmi těžko snášeli. Pro ní byla Sissi stále dítě, i po narození jejího prvního dítěte - princezny Sofie. Nejdříve arcivévodkyně Sofie chtěla vychovávat dítě sama, ale když Sissy odcestovala zpět domů a nemohla to ve Vídni už dále vydržet, Franc svolil a nechal dítě vrátit k matce.Princezna Sofie bohužel zemřela ve dvou letech na zápal plic, jímž později trpěla i samotná Sissi, ale díky své matce se uzdravila. Jejich druhé dítě - Gizela - žila až do stáří. Rudolf byl jejich třetí dítě. V šesti letech nastoupil na vojenskou školu pro císaře, jelikož to byl jediný následník trůnu, ale Sissi byla proti této velmi kruté výchově, a protože jí Franc opravdu velmi miloval, sehnal pro svého syna jiného vychovatele. Rudolf se se svou přítelkyní zabil dřív než nastoupil na trůn. Poslední potomek císaře Josefa a proslulé císařovny Sissi byla Marie-Valérie, kterou si Sissi oblíbila nejvíce a rovněž jako Gizela se dožila vysokého věku. Sissi velmi dbala na svůj vzhled a celý život držela diety. Byla podvyživená a tělo měla pokryté modřinami. V paláci si zařídila i vlastní tělocvičnu, kde pravidelné cvičila. Měla překrásné vlasy, dlouhé až na zem, které si myla v dešťové vodě. Kvůli podvýživě a nedostatku vytamínů, vypadali Sissi všechny zuby už ve třiceti letech. Sissi v mnoha ohledech předčila svou dobu. Tehdy bylo zvykem se mýt jednou za týden. Když Sissi našla odvahu postavit se proti arcivévodkyni Sofii, zařídila si vlastní moderní koupelnu, podobnou té, co známe my a myla se každý den. Mimochodem Sissi žila v paláci jako žila Marie Terezie. Sissi si vedla deník, kam si psala básně. Vyjadřovala v nich, jak je smutná ve Vídni, jak se jí stýzká po bavorských horách, jak nenávidí Sofii a jak jí štve etiketa. Sissi byla ještě dítě, když si vzala France a myslela si, jak je zamilovaná. Ale nebyla to celoživotní láska. Byla to jen poblázněná puberťačka. Psala do ve svých dopisech své jediné přítelkyni z Uher. "Pro mě žádnou lásku, pro mě víno ne. Po prvém je špatně, po druhém je zle." - její báseň. Sissi totiž Uhry vždy milovala a zajistila jim svobodu a mír mezi jimi a Rakouskem. Sissi měla velký vliv na císaře. Byla velmi ublíbená mezi poddanými. "Její krása dobývala svět." Její život ukončil bláznivý ital, který měl původně zabít někoho jiného, kdo nepřišel, když Sissi nastupovala na loď.
Křik racků
29. srpna 2012 v 12:52 | Anett Svobodná
|
Povídky
KŘIK RACKŮ
Jako každý rok jsme byli o prázdninách týden na dovolené u moře s prarodiči, mou sestrou a bratrancem. Každý den bylo ukrutné horko. Byl tam krásný, horký, mořský vítr a celý den jsme se bezstarostně váleli na pláži a užívali si sluníčka.
Byli jsme na pláži už třetím dnem, co se to stalo. Ze začátku nebyl ničím vyjímečný - jako každý jiný. Babička si luštila křížovku, já si četla svou oblíbenou knihu a ostatní byli ve vodě.
Ležela jsem s knihou na kolenou na lehátku se slunečními brýlemi na očích a sledovala pobíhající děti kolem nás. Hlasitě křičely a hráli si s míčkem nebo se homily, zatímco jejich rodiče upřeně hleděly na vysoký hotel za pláží. Zvědavě jsem k němu vzhlédla také. Hlasy racků zesílily. Jejich skřehotání, které dodávalo dni příjemnou atmosféru už nebylo tak vábivé. Převalila jsem se, abych se mohla posadit. Zaklapla jsem knihu a zabořila nohy do rozpáleného písku. Znovu jsem se podívala k hotelu. Nic jsem ale neviděla. Ohlédla jsem se přes rameno - babička se dívala až do nejvašších balkónů hotelu. Podívala jsem se tam také.
K jednomu z nejvyšších balkónů hotelu se slétávalo celé hejno racků. Rozhlédla jsem se po pláži, která z ničeho nic jakoby oněměla.
Jeden z racků totiž uvízl na balkóně a nemohl se z něj vyprostit. Bezmocně mával křídly, vyskakoval a zmateně tam poletova. Mával křídly a mlátil sebou o zábradlí, aby se dostal ven.
Brzy křik racků přilákal pozornost i hostů hotelu z vedlejších pokojů. Nakláněli se přes balkóny, aby mu pomohli osvobodit se. Jeden muž odešel pro pomoc. Ale nebylo třeba.
Racek se jako zázrakem dostal ven a vyletěl vzhůru. Obletěl celé hejno, které po chvíli pokračovala v cestě...
Jako každý rok jsme byli o prázdninách týden na dovolené u moře s prarodiči, mou sestrou a bratrancem. Každý den bylo ukrutné horko. Byl tam krásný, horký, mořský vítr a celý den jsme se bezstarostně váleli na pláži a užívali si sluníčka.
Byli jsme na pláži už třetím dnem, co se to stalo. Ze začátku nebyl ničím vyjímečný - jako každý jiný. Babička si luštila křížovku, já si četla svou oblíbenou knihu a ostatní byli ve vodě.
Ležela jsem s knihou na kolenou na lehátku se slunečními brýlemi na očích a sledovala pobíhající děti kolem nás. Hlasitě křičely a hráli si s míčkem nebo se homily, zatímco jejich rodiče upřeně hleděly na vysoký hotel za pláží. Zvědavě jsem k němu vzhlédla také. Hlasy racků zesílily. Jejich skřehotání, které dodávalo dni příjemnou atmosféru už nebylo tak vábivé. Převalila jsem se, abych se mohla posadit. Zaklapla jsem knihu a zabořila nohy do rozpáleného písku. Znovu jsem se podívala k hotelu. Nic jsem ale neviděla. Ohlédla jsem se přes rameno - babička se dívala až do nejvašších balkónů hotelu. Podívala jsem se tam také.
K jednomu z nejvyšších balkónů hotelu se slétávalo celé hejno racků. Rozhlédla jsem se po pláži, která z ničeho nic jakoby oněměla.
Jeden z racků totiž uvízl na balkóně a nemohl se z něj vyprostit. Bezmocně mával křídly, vyskakoval a zmateně tam poletova. Mával křídly a mlátil sebou o zábradlí, aby se dostal ven.
Brzy křik racků přilákal pozornost i hostů hotelu z vedlejších pokojů. Nakláněli se přes balkóny, aby mu pomohli osvobodit se. Jeden muž odešel pro pomoc. Ale nebylo třeba.
Racek se jako zázrakem dostal ven a vyletěl vzhůru. Obletěl celé hejno, které po chvíli pokračovala v cestě...